Přítel Kapitola 10.
Kapitola 10.
Jenom občas bylo slyšet kapání vody s prosakujícího stropu. Bylo slyšet dopadající kapky vody do malé tůně, která se pomalu vytvářela. Do podzemního vězení začalo odněkud postupně prostupovat světlo. Najednou byl slyšet kašel. Tritona tohle kašlání probudilo z jeho odpočinku. Byl skoro na konci vyčerpání a spánek dost potřeboval. Otočil hlavu a rozhlídl se po vězení. Ve slabém slunečním světle viděl slabý pohyb. Z ostražitosti raději vstal a rozhlížel se opět k místu, kde viděl pohyb. Vytáhl proto opatrně svůj meč a předložil jej před sebe, aby se mohl dobře bránit. ,,Je tady někdo?´´Zahuhňal si pod nosem. Nikdo mu neodpovídal. Neustále se kolem bedlivě rozhlížel. Odvážil se udělat několik kroků, aby se mohl přesvědčit, zdali tady někdo je. Nikdo se neozval. Odněkud se začalo šířit světlo. Proto se rozhodl, že se za světlem vypraví. S mečem v ruce byl neustále velmi ostražitý. Dával na sebe pozor, aby se mu už nic nemuselo přihodit. Také doufal, že Gordmandos byla snad poslední kapka v jejich utrpení. Nic dalšího by v téhle situaci nemuseli unést. Sibara ve spánku pohnula rukou. Narovnala se a protáhla. Otevřela své oči a vstala. Zpozorovala Tritona, jak se někde upřeně dívá a něco sleduje. Proto přistoupila blíže k němu a sledovala místo, které Triton usilovně pozoroval.,,Děje se něco Tritone?´´Zeptala se Sibara, když se Triton skoro vůbec nepohnul.,,Ty už jsi vzhůru Sibaro, vůbec jsem si toho nevšimnul. Raději nic neříkej, mám pocit, že tady nejsme zas tak úplně sami.´´Sibara se na něj podívala nechápavým pohledem a dala ruky v bok. Naklonila se mírně k zemi a zahleděla se do dálky, odkud vycházelo světlo.,,Co to může být, nevíš Tritone?´´Triton jenom pokrčil rameny a prohodil několik slov, kterým Sibara skoro vůbec neporozuměla. Marie a melanda byly položeny u Trijanových nohou, když se mu začalo v mysli něco zjevovat. Byl na rozkvetlé louce na které se nacházelo několik volně pasoucích se zvířat. Bylo tam asi několik berdopardů, alendosparové a mnoho dalších zvířat. Slyšel hukot vody, která protékala přes mýtinu obklopenou několika aurendrami. Trijan mněl pocit, jako by tady snad už někdy byl. Bylo to velmi tajemné místo, kde byly velice nepatrné pohyby skryty za hustými stromy a rozbředlou mlhou. Mlha se natolik rozprostřela, že nebylo už vůbec nic vidět. Po chvíli Trijan uslyšel ránu. Probudil se a vstal. Netušil, zdali rána byla jenom v jeho hlavě, ale byla natolik zřetelná, že to s ním mírně zalomcovalo. Mírně pohnul pravou rukou pod kterou ucítil váhu své sestry. Mírně svou ruku popovytáhl. Zjistil, že zem na které všichni byli, byla mírně vlhká, ale né zas až tak chladná, že by to Melandě a Marii nějak výrazně nějak ublížilo. Protřel si ulepené oči a hluboko se nadechl. Chtěl vstát, ale na svým těle pociťoval obě malá těla. Nechtěl je nějak probudit, ale jestli se chtěl jenom trochu protáhnout, musel je opatrně uchopit do své náruče a uložit je na co nejméně vlhké místo. Místami byly mechy, které po jejich doteku připomínali hebké polštáře. Jejich malé hlavičky potažené heboučkými vlásky se uložili do jemného mechu. Trijan nakonec vstal. Protáhl se a z hluboka se nadechl. Zpozoroval rodiče, jak se někde dívají. nedalo mu to a chtěl k nim jít. Najednou pocítil silnou bolest hlavy. jako by jej někdo udeřil tupým předmětem. Upadl proto na zem velice tvrdým způsobem. Triton uslyšel ránu, kterou Trijan ještě stačil vyslovit. ,,Co to bylo?´´ Vyděsila se Sibara, když se odnikud ozval Trijanův křik. Triton se za sebe ohlédl. Bylo vidět nyní větší světlo, než by vůbec mohl očekávat. Osoba, nebo zvíře, které se zde ukrývalo bylo dosti vyděšené a nepřístupné. Triton proto velmi pomalu a opatrně vytasil svůj nablýskaný meč. Velmi pevně jej uchopil a odrazy dopadajícího světla si dokonale posvítil do míst, kde se světlo šířilo. ,,Dej to světlo pryč, slyšíš. Vykřiklo něco, co znělo, jako by to vyslovil ze svých úst člověk. Triton a ani Sibara si nemohli být příliš jistí, zdali to člověk vůbec je. Už od samotného začátku se jim do cesty připletlo několik mluvících tvorů a proto na nic nespoléhali a světlo dorážející se od meče nechtěl Triton za žádnou cenu dát pryč. ,,Nejdříve mi řekni kdo jsi a co tady děláš. ´´Přítomnost živé duše však Tritonovi nedělalo nepříjemně. Mněl takový pocit, jako by ty hlasy už odněkud zaslechl. Jenom si však nemohl vzpomenout kde. V době, kdy je slyšel poprvé mněl pocit zrady a utrpení, které neočekával od svého blízkého společníka a přítele. Mírně pohnul hlavou a škublo mu v ramenou. Z hluboka se nadechl a zadíval se upřeně na osobu, která stála před ním. Nyní už dobře věděl, že to nemůže být žádný ze skřetů od Rexona a už vůbec ne darkvenso´´ve. ,,Tak slož zbraň Tritone.´´Okřikla jej mírně Sibara, když se Triton skoro vůbec nepohnul a s nataženou rukou pevně svíral ostrý meč. ,,Tritone?.řekla jsi Tritone?´´Ozvala se osoba překvapeně, když od Sibary uslyšela jméno Tritone.,,Jsi to ty Tritone?´´Triton se podivil a meč nechtěl vůbec uschovat. Stále jej pevně svíral a pomalu se začal třást. Meč mu mírně poskakoval ve sevřené ruce. Najednou mu připadal těžký. Velmi jej svíral a snažil se je co možná nedéle držet ve vzduchu a napřažený, ale nepomohlo to ani v nejmenším. Velká síla prstenu meč doslova proměnilo v neunesitelné břemeno a tak pod Tritonovýma rukama se prolomil a on tak upadl na zem. Triton se mírně skácel na zem, ale brzy se postavil opět na nohy. Napřímil se a z hluboka se opět nadechl. Pevně opět sevřel meč a snažil se je vyzvednout nad zem. Meč sice zvedl, ale v půli jeho těla se mu opět zdál těžký. Najednou jej začal z nevysvětlitelných důvodů pálet v jeho rukou. ,,Co se to děje, Co má všechno tohle znamenat?!´´Křičel Triton kolem sebe a chladil si své rozpálené ruce chladným vánkem z úst. ,,Tritone prosím tě, uklidňovala jej Sibara, nemohl by jsi meč odložit?´´Triton si chtěl namluvit a také Sibaře, že se ničeho nebude zastrašovat a meč dokáže uzvednout.,,Prosím tě Tritone, vždyť to nemá smysl napadnut někoho bezdůvodně a kromě toho. nevypadá to, že by byl vůbec ozbrojen. Triton na ní pohlédl vyčítavým pohledem.,,Jak si můžeš být tak jistá Sibaro....?Promiňte že se vám do toho pletu, v mísil se do rozhovoru někdo, kdo na venek zahalený ve tmě nevypadal vůbec nebezpečně, ale vy jste Triton?´´,,Už se mně na to ptáte snad po druhé.´´Triton nevrle přikývl a dal ruce v bok. ,,Ano já jsem Triton, jste spokojený? A proč vás to tak zajímá kdo já vlastně jsem?´´Tajemná osoba vystřelila z mlhy a začala Tritona objímat kolem nohou. Triton tomu nemohl vůbec porozumět. ,,Proboha, co to děláte., mohl by jste mně prosím pustit.,,Ach Tritone, vypískla osoba jemným a překvapivě šťastným hlasem, jsem tak rád, že tě mohu opět slyšet.´´Sibara se na něj vyčítavě a podezíravě podívala. Triton jen pokrčil rameny a polkl hořkou slinu, která mu uvízla v krku. Triton sebou cukl krokem zpět, aby ze sebe střepal někoho, kdo se pokouší mu usilovat o život. Tak to alespoň v jeho očích utkvělo. Tritonovi pomalu už začala docházet slova a veškerá trpělivost, kterou až doposud mněl. ,,Copak ty jsi zapomněl na to, kdy jsme se střetli?´´Triton začal pomalu rozpoznávat hlasy, které mu někde v hlavě utkvěly. Nedokázal si však vzpomenout, kde je mohl slyšet vlastně naposledy. Za tu dobu už slyšel tolik hlasů, že by to ani nedokázal spočítat. A pamatovat si osoby, které za tu dobu střetl. Pak se mu v mysli okamžitě začalo přehrávat několik událostí za posledních deset let a to co v nich viděl nedokázal vysvětlit. V hlavě a jeho vzpomínkách se odehrály chvíle, kdy hledal svou Sibaru. Nakonec se opět vrátil do reality a před očima se mu rozjiskřilo. Ze svých rukou pustil meč a dal se do pláče. Sibara jej pozorovala s nevěřila tomu, co právě na Tritonovi pozorovala. Jeho přesvědčení se změnit před jejíma očima ji přesvědčilo o jeho spravedlnosti. Poté si však Triton uvědomil o koho asi jde a po chvíli se výraz v jeho obličeji změnil. V jeho tváři byla během několika vteřin nepopsatelná zloba a zklamání, kterou byl poznamenán od jeho odloučení. Než mu však chtěl všechno začít vyčítat, ze slušnosti jej objal a přivítal jej. Pak se do něj pustil ostrými slovy, takže Sibara nevěřila tomu, jak Triton náhle opět změnil svůj postoj k neznámé osobě, která se s nima spřátelila. ,,Jak se jen opovažuješ mi přijít na oči po tom, co jsi mně zradil a nedal mi rozumné vysvětlení. Velmi mi chyběla tvoje pomoc a rada dobrého přítele, kterého jsem dlouho neměl a tak jsem jej potřeboval. Doufal jsem, že ti mohu říci všechno, že se na tebe mohu spolehnout a kdykoliv mně podržet. Ale ty jsi to všechno pustil k vodě a jen tak jsi zmizel. ´´A otočil se k němu zády, aniž mu pohlédl do tváře. Než však Tritonův přítel stačil cokoliv říci na svoji obhajobu, stačila jej ještě zastavit Sibara s ostrými slovy.,,Mohl by ses tritone laskavě uklidnit a omluvit se mu. Proboha, co se to s tebou děje. ještě před nějakou chvíli jsi byl rád, že jsi opět střetl starého přítele, ačkoliv netuším o koho jde, a nyní se chováš dočista odměřeně a velmi chladně. Nikdy bych nepomyslela na tvoji nespravedlnost Tritone.´´Triton jenom nečině stál a mněl ruce sepjaté. Nechtěl se nyní bavit dokonce o tom se Sibarou. Sibara nakonec pochopila Tritonův přístup a nechtěla od něj nic toho dne nic slyšet. I když si nebyla jista zdali je vůbec den a nebo noc, pro ni to bylo tak napůl. Triton se asi po pěti minutách svého mlčení otočil na místě a plně se nadechl toho trochu vzduchu, který byl jen trochu k maní. Podíval se na něj s opovrhovaným pohledem a potom k němu trochu opět přistoupil. Jeho přítel chtěl něco říci, ale Triton jej nechtěl vůbec přimět snad k jedinému slovu. Vypadalo to, jak by si první slovo usurpoval právě Triton, který dle svého mínění dělal tak, jak by učinil kdokoliv jiný na jeho místě. Tritonův přítel se však nenechal odbýt a na zdviženou ruku Tritona k mlčení se začal pouštět do vysvětlování, aby se tak mohl před Tritonem očistit. Sibaru velice zaujal jeho postoj a upřímnost, kterou se snažil před Tritonovou nafoukaností prorazit. ,,Než mně Tritone budeš jakkoliv odsuzovat a přát mi to nejlepší, dovol, abych ti vysvětlil, proč jsem tě musel z nenadání opustit.´´Triton na něj zprvu hleděl skrz prsty a nedůvěřivě jej pozoroval. Otráveně se zadíval na zem a pak si odfrkl dlouhým vzdechem. Jako by jej nezajímalo prostředí, ve kterém se mohl nacházet on, kdyby se nacházel v jeho nepříjemné situaci. Nejprve se kolem nich rozhostilo nepříjemné ticho, které bylo doplňováno občasným kapáním prosakované vody do chladných míst zahalené do nekončící tmy. Nejprve přítel Tritona nevěděl jak má začít a tak se ze své zdvořilosti nejprve představil samotné Sibaře, která až do posledních okamžiků netušila, o koho se vlastně jedná. Triton na svém příteli pozoroval jeho horlivost vůči své ženě a tak mu to chtěl nějakým způsobem zatrhnout. Ze začátku se mu to málem podařilo, ale Sibara jej včas stačila odvrátit od toho, co se právě snažil uskutečnit. Později mu však došlo, že by to bylo úplně zbytečné plést se do situace, která se zdála být už nyní doslova nevyhnutelně nepřijatelná. Triton se tedy musel chtě nechtě podřídit Sibařiným nárokům na jeho chováni vůči někomu, kdo mu tak usilovně stál po boku v těch nejtěžších chvílích a byl mu tak blíž, že si to ani moc dobře nedokázal uvědomit. V okamžiku, kdy byla Sibara ohromena ochotou, kterou vůči Tritonovi jeho přítel vykonal, nemohla uvěřit tomu, že se mu Triton nyní takhle odvděčuje. Zase však na druhou stranu nebyla zas až tak obeznámena chvílemi, které Triton se svým přítelem prožil. Byli však okamžiky, které tritonův přítel nemohl Sibaře vůbec sdělit, ačkoliv by moc chtěl. V těch nejtěžších chvílích, kdy Tritona musel opustit, doufal, že se tak vše vyřeší. Později mu však došlo, že udělal dost velkou chybu. V okamžiku, kdy se dostal do tohohle vězení si uvědomil pravou podstatu svého života. Potom se otočil k Tritonovi a pravil.,,Musím Tritone říci, že jsem byl velmi rád, když jsem tě mohl osobně poznat. Je mi moc líto toho, že jsem tě opustil a neudal ti jediný důvod. ´´Triton se na něj s údivem zadíval.,,Zase na druhou stranu to bylo nutné.´´Tentokrát mu to Triton ale nevěřil.,,Jak to jako myslíš, že to bylo nutné. Mohl jsi mi alespoň něco říci. Vůbec by mně nenapadlo, že mně takhle podrazíš. ´´Triton se na něj opět zadíval a pak mu to došlo.,,Na druhou stranu, zamyslel se, ti musím velice poděkovat za to, že jsi při mně stál. Nikdy jsi mně nenechal v pasti, která se nám do cesty kladla skoro každým okamžikem. Vůbec bych si nedovedl představit lepšího přítele, než jsi byl právě ty.´´Nakonec s Tritona spadla všechna zášť a výčitky, které vůči němu mněl ve svém srdci. Tritonovi vhrkly slzy do očí. Nevěděl proč a jak se to mohlo vlastně stát. Sibara na nich s hrdostí pozorovala, jak se dokázali nakonec usmířit.,,Jsem velice ráda, dodala, že se to mezi vámi tak dobře urovnalo.´´Triton se přiblížil ke svému příteli a ten udělal to samé.Jeden druhému pohlédl na zlomek sekundy do očí a objali se. V tu chvíli se v celé sluji rozprostřelo silné a osilňující světlo. Všichni si okamžitě zakryli své oči, aby nemohli díky světlu oslepnout. Tritonovi a jeho příteli se však zavřeli sami a před nima se objevilo něco, co ani jeden z nich vůbec neočekával. Triton náhle viděl své dětství. Vše co se stalo před ním bylo nevídané. Viděl dům který okamžitě poznal na první pohled. Byl to dům, ve kterém se narodil a před vchodovýma dveřma viděl někoho postávat. Byl to malý chlapec, kterého on neznala a sebe v něm nepoznával. Dveře se náhle otevřeli a spatřil v nich stát svou zesnulou matku. Ta chlapce okamžitě vyzdvihuje ze země a objímá jej. Podobné dění se dělo také před zraky Tritonova přítele. Nacházel se ve velmi husté mlze s které se ozývaly hlasy mladé ženy. Hlasy jej volaly jménem, které už dlouho neslyšel a nemohl si tak vzpomenout, kde to jméno už slyšel.,,Gordelane, Gordelane.´´Velmi impulsivně se začal kolem sebe rozhlížet a hledat tak místo, odkud se hlasy ozývaly. Začal přešlapovat na místě a poté chodil od nikud nikam. Zmateně kroutil hlavou na všechny strany a volal za hlasy velmi slabým hlasem.,,Je tady někdo?´´Dlouho nic. Pak se ozvaly znovu.,,Gordelane, Gordelane.´´Nakonec se zastavil a před ním se objevil neznámý dům. Vešel dovnitř skrz zavřené dveře a postavil se doprostřed světnice. Bylo slyšet křik malého dítěte. Dveře do místnosti odkud se zvuk šířil se zdály býti pootevřené. Vešel proto dovnitř a na jedné z posteli ležela velmi mladá žena, která ve své náruči držela malého chlapečka. Podle něj to jako chlapeček vypadal. Netušil ani proč tady je a co jej tady přijmnělo. ,,Podívej se na našeho syna Kristasi, je ti tak podobný.´´Usmála se žena, která neudržela slzy štěstí. ,,Vážně, zamyslel se muž, to si myslíš?´´A pohlédl svýma hnědýma očima na malé stvoření, které se zrovna prodralo na svět. Nejprve se zamyslel a poté podotkl.,,Ale oči má po tobě, musím podotknout.´´A skutku. Jasně modré oči hledící na ženský rozjasněný úsměv od jednoho kouta k druhému. Žena dítě jemně pohladila. Gordelan v ten stejný okamžik pocítil její jemnou dlaň na své tváři a došlo mu snad úplně vše. V jeskyni se tentokrát rozšířilo ještě větší světlo než v předešlých okamžicích. Tritonovy a Gordelanovy prozření se značně začali propojovat. Tentokrát před svýma očima viděl jeden druhého jako malé kluky. Oba dva se střetli před dveřmi domu. Dívali se na sebe velice mile a příjemně.,,Ahoj, jak se jmenuješ?´´Jmenuji se Triton, a jak říkají tobě.?´´,,Mé jméno je Gordelan a jdu se podívat za svými rodiči jak se jim asi vede. Dlouho jsem je totiž neviděl a tak bych byl rád za jejich vlídný pohled.´´Triton se na něj udiveně podíval.,,Ty jdeš za svými rodiči, ale to je dům mých rodičů, jak je možné že to jsou i tvoji rodiče. Gordelan na něj pohlédl útočným pohledem, ale pak se vzpamatoval a uklidnil,,Když ty jdeš za svými rodiči a také za mými, to znamená,.....´´,,To znamená že jsme asi bratři.´´Gordelan se velice šťastně podíval na svého bratra a poté mu navrhl, aby se na to zeptali svých rodičů.Oba vešli proto do místnosti a uvnitř domu byli v mlze zahaleny sedící postavy. Do jejich obličejů jim příliš vidět nebylo, ale podle jejich přítomnosti je oba dva dokázali rozeznat.,,Vítám Vás doma mé děti.´´Ozval se jemný hlas vlídné ženy. ,,Zdravím Vás moje drahá matko.´´Začal velmi zdvořile Gordelan.,,Tento mladík tvrdí, že i vy jste jeho matka.´´Žena mu na to jen odpověděla souhlasným přikývnutím které nebylo zřetelné.,,Ano Gordelane, toto je tvůj bratr Triton.´´Triton se opět podíval na svého nalezeného bratra Gordelana a začal jej objímat. Nakonec to skončilo tak, že jejich doteky v mysli se přenesli před oči Sibary. Oba dva najednou pocítili silné teplo, které se začalo vlévat do obou dvou srdcí. Nakonec oba dva ze snů procitli a nechápavě na sebe hleděli s otevřenými ústy. Triton se pokusil oslovit svého přítele jeho jménem a vypadalo to, že to zabralo.,,Ty opravdu slyšíš na Gordelana. Nikdy by mně nenapadlo, že máš nějaké jméno.´´Gordelan se na sebe udiveně podíval.,,Ani mně to nikdy nenapadlo.´´Triton na něj po chvíli ukázal s třesoucím se hlasem.,,Ty jsi opravdu můj bratr?´´Sibara otevřela ústa dokořán, jakmile se dozvěděla o Tritonovém ztraceném bratru. ,,Ty máš bratra Tritone, že jsi mi o něm nikdy neřekl.´´Triton se otočil a zahleděl se na překvapenou Sibaru.,,Myslíš si snad, že já jsem o tom věděl. Moji rodiče mi nic neřekli.I když jsem se jich na tohle častokrát ptal, pokaždé mlčeli, a nebo mluvili o něčem jiném, co mně absolutně nezajímalo.´´,,Možná, že mněli k tomu nějaké důvody, proč ti o něm neřekli.´´Triton tohle nějak nepochopil.,,Ale Tritone, určitě mněli spoustu dobrých důvodů, proč ti o něm neřekli. Určitě tě nechtěli přivést na špatné myšlenky. V té doby, kdy jsi svého bratra nepoznal, se mohlo stát v podstatě cokoliv. Nic mu prosím tě nevyčítej, on za to nemůže.´´Triton se podíval opět na svého nalezeného bratra a opět si jej dobře prohlédl. Gordelan učinil to též a byl také velice rád, že může někde patřit. Nyní mněl pocit velké úlevy, kterou už velmi dlouho neměl. Začal samou radostí koktat, až se mu dech zatajil.,,Ach Tritone, nikdy by mně ani ve snu nenapadlo, že naleznu svoji ztracenou rodinu. A jak tak vidím, že i ty máš svoji rodinu. Budu moc šťasten, až se znovu vrátím domů a shledám se s našim otcem a matkou.´´ Triton jej však v jeho veselí a radostí zastavil. Podíval se smutným výrazem na Gordelana, a ten se jeho výrazu mírně zděsil. ,,Stalo se něco Tritone, vypadáš, jako by se snad něco stalo. Stalo se snad něco našim rodičům. ´´Triton mlčel.,,No tak Tritone, proč mlčíš, odpověz mi. Stalo se jim snad něco zlého.´´Triton je poplácal jemně po ramenou a z hluboka se nadechl.,,Víš Gordelane, a chvíli se pozastavil, nevím jak bych ti to mněl co možná nejšetrněji sdělit a proto ti to řeknu tak, jak to je. Nemám v úmyslu ti nic zakrývat. ´´,,Prosím tě Tritone, tak mi už konečně řekni co se vlastně stalo.´´Po chvíli se z toho snažil nějak vykroutit a obejít nepříjemnou pravdu o smrti jeho rodičů, ale toho si okamžitě všimla Sibara. Pohlédla na Tritona přísným pohledem a ten ihned pochopil, co po něm Sibara vlastně žádá. Triton se opět podíval na svého bratra a ten i nadále čekal na Tritonovu odpověď, byť by sebe bolestivější.,,Víš Gordelane, naši rodiče jsou bohužel oba mrtví. Je mi to moc líto.´´Tohle Gordelana úplně rozdrtilo. Nemohl tomu vůbec uvěřit. Už nikdy víckrát neuvidí své rodiče, kteří by se mohli radovat z jeho návratů a nyní jim už tu radostnou zprávu nemůže vůbec říci. Velmi zdrceně upadl na zem a dal se do pláče. Sibara na něj velice ustaraně pohlédla a jediným pohledem Tritonovi naznačila, aby se pokusil jej utěšit. Poklekl tedy proto na zem a svůj meč položil opodál. Trijan to vše pozoroval a naslouchal s velkým údivem. Nějak nedokázal pochopit slet událostí, které se během několika okamžiků mu dokázaly nashromáždit v jeho hlavě. Nakonec Sibara pozorovala Tritona s velkým údivem, jak se dovede dobře postarat o Gordelana. Nakonec k ni pomalu přistupovala. Triton si ji všiml přicházet a usmál se. Sibařiny jemně hnědé vlasy se vlnily při její jemné chůzi. Marii a Melandu mněl na starost Trijan. Podle toho, jak se tvářil z toho nebyl zrovna dvakrát příliš nadšený. Sibara si na malý zlomek sekundy povšimla otráveného výrazu který spočíval na Trijanové tváři a snažil a se jej letmým pohledem uklidnit. Nakonec jen obrátil oči v sloup a plně respektoval matčino přání.,,Už se cítíš lépe Gordelane?´´Zeptala se jej ustaraně, když viděla Gordelana utápět se v slzách. S obavami pohlédla na Tritona a ten jen pokrčil rameny. ,,je něco, co by ti mohlo nějak zvednout náladu.´´Zeptala se jej nyní už docela vážně Sibara. Gordelan je popotáhl slzu a pak jen vzdychl. ,,Nevím co si o tom všem mám myslet. Všechno se semnou v jednom okamžiku zatočilo.´´V jeden den jsem svou rodinu nalezl a v tom druhém zase naopak ztratil.Nyní nevím kde mám patřit. Zdali mezi tu mrtvou a nebo mezi tu živou. Byl bych velmi rád, kdyby oba naši rodiče žili, ale na druhou stranu mám Vás a za to jsem velice vděčný.´´Sibara jej nakonec povzbudila.,,tak máš alespoň důvod pro co žít, nemyslíš. Sám se můžeš s náma radovat a putovat a hledat nějaký nový domov. Ovšem musíš počítat s tím, že se občas najde někdo, kdo bude velice usilovat o naše životy.Gordelan se nakonec uklidnil a trochu se zdálo, že se dokonce i usmívá. Jeho tvář se opravdu po chvíli rozzářila.,,Mohl by jsi nám Gordelane říci, jak ses sem vlastně dostal. Přece tě sem jen tak Gordmandos nemohl uvěznit.´´Gordelan jen přikývl hlavou.,,Ve chvílích, kdy jsem tritona opouštěl jsem se za ním vydal, abych se mu mohl pomstít.´´,,A za co vlastně?´´Gordelan jen pokrčil rameny.,,Netuším za co. Něco mi říká, že musím, určitě mi udělal něco, co mně poznamenalo natolik, že se mu prostě musím pomstít. Ale jak to tak vidím, tak mu asi už neudělám nic.´´Bezradně pokrčil opět rameny a nadechl se. Triton jen nevěřícně zakroutil hlavou a potom podotkl.,,Řekl bych, že určitě se najde nějaký způsob, jak mu jeho zlobu a krutost odpustit.´´Gordelan na něj zlostně a vyčítavě pohlédl.,,Tomu člověku já nikdy neodpustím, i když je bůhví kde. ´´,,Ale no tak, Gordelane, přece v tobě není zas až tak velké množství zášti. Nebo snad ano?´´ Gordelan nakonec musel uznat, že má sibara pravdu a na toho člověka pomalu začal zapomínat. Když na něj zapomněl, začala z něj opadávat značná zloba a nakonec se z jeho mysli úplně vypařil. Smutně se podíval na Sibaru.,,Tak co, už je ti lépe Gordelane?´´Zeptala se jej Sibara, když viděla jeho smutné modré oči. ,,Ano, už je to lepší´´. A vydechl dlouhým vzdechem. V místech, kde se voda zdržovala se vytvářela malá tůňka. Voda se zdála být dosti čistá, takže se z ní dalo i pít. Sibara se k ní sehnula a nabrala do dlaní trochu vody. přiložila si ji k ústům a napila se. Byla už trochu dosti žíznívá a pár kapek vody by vůbec neodmítla. Nakonec se Gordelan postavil a šel se také trochu osvěžit vodou. Trijan to vše i nadále pozoroval a byl velmi rád, že vše mohlo dopadnout dobře. Doposud si však nikdo asi nedokázal vůbec uvědomit, že jsou stále uvězněni někde v podzemí. Nikoho ani nenapadlo se odsud jakkoliv dostat, až je na to musel Trijan upozorňovat. Přistoupil proto ke svému otci a zeptal se jej.,,Máš nějaký nápad, jak se odsud vlastně dostaneme otče?´´Triton se kolem sebe rozhlédl a vskutku. Doposud na to nemyslel. Nebylo na to ani kdy myslet. V posledních okamžicích se jejich životy opět změnily a to vůbec neočekávali.